Cseh
Kant upozornil na to, že sebevědomí představuje významný fenomén při zodpovězení otázky, co je člověk. Hegel v návaznosti na Fichta rozšiřuje výklad tohoto fenoménu o úvahy postihující jeho intersubjektivní dimenzi, jež se rozvíjí v rámci toho, co Hegel označuje jako „pohyb uznání“. Na začátku tohoto pohybu proti sobě stojí dvě individuální sebevědomí. Aby k tomuto pohybu mohlo dojít, musí být sebevědomí jako takové již konstituováno. Na průběh této konstituce, jak ji Hegel analyzuje v kapitole „Síla a rozvažování“ ve své Fenomenologii ducha, se zaměřuje předložená práce. Základní pohyb, který vědomí při této konstituci sebe sama jako sebevědomí realizuje, lze popsat jako cestu z vnějšku poznávaného světa přírodních fenoménů zpět do vlastního nitra. V rámci tohoto pohybu dochází k překonávání rozdílu, jejž vědomí klade mezi sebe a jím poznávaný vnějšek. Jakmile je tento rozdíl překonán a stane se rozdílem, jenž žádným rozdílem není, jak zní Hegelova často opakovaná formulace, pochopí podle Hegela vědomí, že nitro, které se domnívalo odhalovat jako nitro přírodních fenoménů, bylo jeho vlastním nitrem. Hegel tento stav popisuje metaforou opony: opona je roztažena a nitro zří jen do sebe sama.
