Cseh
Srdce se jí rozbušilo, pulzovalo vyzáblým, vyhladovělým tělem až do mozku, třásly se jí ruce, musela pevně držet papír, musela ten nával radosti rozdýchat, aby dokázala vůbec číst. V dopisu stálo, že ji dlouho hledá, že na Evu čeká v Praze, že u své profesorky najde svůj domov, aby se přihlásila hned, jakmile to půjde?? Začala rychle číst znovu, od začátku, „Drahá Evičko, hledám Tě už několik měsíců…“ ani nedočetla a ze svého lůžka mezi ostatními pacienty ve vagónu, začala volat a mávat dopisem. „Už mám kam jít! Odneste mě ven z vlaku! Půjdu ke své profesorce tady na tu adresu v Praze!“ chtěla vstát, chtěla ven z vlaku, ale nemohla. Dveře vagónů se už zavíraly, lokomotiva se rozfuňela a ozvalo se hlášení, „Vlak do Lübecku připraven!“ a ona pořád křičela. „Počkejte přece! Nemůžete odjet…Já nechci nikam jet! Mám kam jít! …mám domov!!! Já chci domů!!“ Ale už ji nikdo neslyšel… Vlak Červeného kříže vyjel z Bergen-Belsenu, naložený stovkami těch, kteří přežili… Směr Švédsko. ******************** Chtěla zpátky domů, do „své“ Prahy, do libeňského bytu, ve kterém vyrůstala, obalená moudrostí a laskavostí maminky, tatínkovými pohádkovými příběhy, kde dobro vždy zvítězilo. Chtěla zpátky do milovaného Kostelce nad Orlicí, kde s babičkou trávila voňavá léta. Netušila, že nic z toho už neexistuje. Patřila k těm „vyvoleným“, kterým bylo určeno vyhubení v plynové komoře. Když se jako malá pořád ptala na svá dětská Proč, vždycky dostala dobrou a srozumitelnou odpověď. Teď, když zemřelo tolik miliónů lidí, kdo má zodpovědět ono nepochopitelné PROČ? Mnozí, kteří přežili, po zbytek života už nedokázali překročit hranice ostnatých drátů. Dokáže to ona? Naplní svou touhu po vzdělání, kterou ji vzal v pouhých dvanácti letech Hitler? Je jí už osmnáct a neví, jestli z rodiny někdo přežil, měla by přijmout ve Švédsku nabídku adopce, vystudovat dobré školy a pak pracovat a žít v této krásné zemi nebo se má vrátit do poválečného Československa? Přestože jí osud připravil další bolesti a tragické ztráty, nikdy neztratila motiv a vůli, ani svůj kouzelný úsměv na tváři… ******************* Tento příběh jedné z přímých svědkyň holokaustu, Evy Smolkové-Keulemansové, roz. Weilové, kterou osud ušetřil jen máločeho, a přesto dokázala zůstat sama sebou, udržet si své hodnoty i dar radovat se ze života, byl vyprávěný a napsaný v době koronavirové, v době uzavření hranic a všeho, co uzavřít šlo. To přineslo i otázky, které zřejmě nebudou nikdy a nikým zodpovězeny, a přesto je nesmírně důležité je stále otevírat...
