Cseh
Ppůvodně říšská hrabata, posléze jeden z úspěšných panovnických rodů pozdního středověku v Evropě a současně jedna z dynastií, které se vystřídaly na českém trůnu. Od jejich příchodu do Čech uplynulo v prosinci 2010 již 700 let. Přestože éra Lucemburků v Čechách zahrnuje necelých 130 let (a ne vždy měli plnou kontrolu nad svým královstvím) a nelze ji co do časového působení srovnávat např. s obdobím Přemyslovců či Habsburků, přinesla jejich epocha nejedno významné dílo (s jejich příchodem do Čech se u nás datuje nástup gotiky), které se dnes objevuje např. v seznamu památek Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Čtyři panovníci této dynastie se vystřídali na českém trůnu – Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Vklad jednotlivých Lucemburků do povznesení Českého království je pochopitelně rozdílný; Jan i Zikmund trávili více času v cizině, kdežto Karel a jeho syn Václav se v Praze cítili doma. Ale i mezi nimi jsou značné rozdíly – zatímco Karel budoval říši s monumentální metropolí, s chrámy, univerzitou, kamennými mosty a kláštery, nelze již totéž shledávat u jeho synů. Přesto však Lucemburkové dokázali uskutečnit nejednu z myšlenek svých přemyslovských předchůdců, jako bylo např. zřízení pražského arcibiskupství či založení univerzity v Praze, právě tak jako jim je přisuzována myšlenka vytvoření velké podunajské monarchie (byť ji nakonec realizovali Habsburkové) jako určité hráze proti osmanské rozpínavosti. Je příznačné, že teprve konec XX. a počátek XXI. století přinesl poměrně nová (pozitivnější) hodnocení především dvou Lucemburků – Jana a Zikmunda. Není žádných pochyb, že stopa Lucemburků v historii střední Evropy a Svaté říše římské je zcela nepřehlédnutelná.
