Cseh
Není běžné, aby se autor historických románů rozhodl zpracovat zcela jinou formou své poznatky, které předtím získal usilovnou přípravou s úmyslem je použít jen pro psaní beletrie. To je přesně tento případ Jana Padycha, někdy v médiích přezdívaného Ostravský Štorch, který se po vydání svých tří pravěkých románů pustil do zpracování knihy ve formě pojednání a této své knize dal název „Odkaz pravěkých žen“. Řadu kapitol, zaměřených na pravěkou historii, autor vcelku příhodně doplnil úryvky ze své beletristické tvorby. Z celkového vyznění textu každopádně vyplývá, že zde autorovi nešlo jen o běžné zpracování historických materiálů, nýbrž o něco, čemu přikládá mimořádný důraz. Ve stručném a neotřelém popisu jednotlivých pravěkých období, od konce doby kamenné do začátku doby železné, autor sleduje rozdílnost a vzájemné vztahy dvou světů, které představovaly na jedné straně svět žen a na straně druhé pak svět mužů. Prakticky se jednalo o urputný zápas. A jak tento vzájemně napjatý vztah obou světů probíhal, vidíme především z toho, jak v době neolitických zemědělců narostl vliv ženských božstev, což pochopitelně nenastalo jen tak samo sebou. Ovšem následně sílící vliv mužských božstev tyto trendy (nejen ve střední Evropě, ale i v dalších místech světa) obrátil ve výrazný prospěch patriarchálních božstev a s nimi provázaných idejí. Takže kulty někdejších Velkých Bohyní pak už jenom ustupovaly do pozadí, místy až do úplné ilegality. Z původně dobrých ženských božstev, dárkyní života a nositelek obecného blaha a prosperity, se postupně stávaly temné síly. Tentýž osud potkával i kněžky těchto bohyní. Je příznačné, že konfrontační procesy ve vztazích mezi světem žen a světem mužů rozhodně nezanikly s koncem pravěku. Autor se zde věnuje i takovým tématům, které bezprostředně navazují na dávné události a změny s nimi související. Zejména to byly tajné ženské společnosti, amazonismus, sibyly, svatá svatba, orgie, kulty plodnosti. Také odívání žen a jejich zdobivost, stavby velkých neolitických domů atd. Střední Evropa nikdy nebyla žádnou zapadlou končinou v hlubokých pralesích, nýbrž se zde udržovaly kontakty s vyspělejšími civilizacemi. Je pravděpodobné, že do osudů některých z nich lidé z našich zemí také kdysi výrazně zasáhli. Kniha docela podrobně rozebírá i velmi staré pověry o sexuálních útocích nočních démonů (sukuba a inkubus). A také rozebírá oblast duchovna, které se těchto projevů týká. Takovéto zážitky, někdy značně otřesné a traumatizující, byly odjakživa spojovány s magií a čarodějnictvím. Následky těchto fenoménů se velmi výrazně (až tragicky) projevily v minulosti a jsou dokonce patrné i v současnosti. A navíc ještě poskytují zcela zásadní sdělení i pro naši dnešní dobu, aniž si to běžně asi sotva všichni uvědomujeme. O spisovateli Janu Padychovi jeho čtenáři vědí, že svoji přípravu k psaní pravěkých příběhů založil na svém téměř celoživotním samostudiu, s nímž souvisí také dlouholeté konzultace a korespondence s odborníky. Kromě zdrojů z historie, archeologie, religionistiky, mytografie, etnografie a dalších příbuzných oborů, využíval také díla klasických ezoterních autorů. Nicméně v současné době jsme svědky toho, jak se zejména některé prvky z tradičních náboženských a ezoterických názorů prosazují dokonce i pomocí uznávaných vědeckých metod, což ještě relativně nedávno nebylo vůbec myslitelné. Velmi přínosné v tom smyslu jsou zejména některé publikované knihy celosvětově uznávaných autorů, zaznamenávající vlastní vědecké výzkumy. A zrovna některé z takto popsaných metod, například klinicky zkoumaná šamanská putování, posloužily Janu Padychovi k objasnění některých jevů, které souvisely s nejstaršími formami náboženství a s dalším náboženským vývojem v pravěkých dějinách nejenom střední Evropy. A také mu patřičně napomohly k objasnění jedné skupiny až obdivuhodně prastarých pověr. Popsané metody mu rozhodně měly co sdělit ještě k dalším jevům, které odjakživa hýbaly nejen s osudy jednotlivců, ale také s lidskými pospolitostmí. A nejen s nimi. Veškeré hlavní motivy knihy autor nakonec shrnul v samotném závěru. Jeho zájem při práci na pojednání o odkazu pravěkých žen rozhodně nespočíval v propagaci jakýchkoliv idejí či ezoterních praktik. Nýbrž jen a jen ve snaze vnést trochu světla do šera dávných věků. A zároveň i do temnot nejtemnějších.
