Pedomancie – sbírka, v níž se Ivo Harák představuje ve všech dosavadních polohách. Vystupuje jako poslední trubadůr a na loutnu umí kdeco: mistrné znělky, precizní jamby, nápadité pointy. Do básní místem přimísí verš citující velikány minulosti, místem hlubokost rozmaže groteskností, jindy do výjevu jako ze středověkého karnevalu přimísí skoro posvátné. Chybět nemůže ani tematizace plynoucího času a směřování k věčnosti. Putuje krajinou domova. Dostane se i na obvyklou polohu zpovědní, která se projevuje v podobě rodinné anamnézy, ba snad dokonce i v podobě sebediagnózy, byť nevěrohodné a nevážné. Ale to je přeci pro Ivo Haráka typické: umí být básníkem vyostřených protikladů – básníkem banality i hloubky, básníkem pokory i provokatérem, básníkem, jenž svede sám sebe bičovat i konejšit. Co k tomu dodat? Snad následující: čtení literárních textů, které dokážou zobrazit žití v tolika odstínech, nemůže být ztrátou času.
