Cseh
Dramatický příběh nesmlouvavého muže v okamžicích boje za samostatný stát. Kniha zachycuje úsek ze života Aloise Rašína v období od atentátu na následníka trůnu 28. června 1914 do atentátu na tohoto možná nejpozoruhodnějšího ze všech „mužů 28. října“, tj. do 5. ledna 1923, respektive do jeho skonu 18. února 1923. Příběh sám o sobě dramatický autoři kombinují s neméně dramatickým faktografickým kontextem, cenným zejména pro pochopení událostí, které předcházely vzniku samostatného Československa. Jestliže Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš vyvíjeli v zahraniční emigraci diplomatické úsilí na vymanění se z područí rakousko-uherské monarchie, tak Karel Kramář, Josef Scheiner, Přemysl Šámal a zejména Alois Rašín spolu s dalšími neváhali do protirakouského odboje nasadit vlastní svobodu s rizikem trestu nejvyššího v podobě ztráty života za velezradu říše. Vykonání rozsudku trestu smrti unikli jen o vlásek. Euforii spojenou se vznikem samostatného státu Alois Rašín proměnil v činorodou státoprávní činnost. Jeho obrovská intelektuální kapacita, prozíravost a pracovitost se pak naplno projevily v první československé vládě, kde z postu ministra financí zvládl během dvou týdnů provést odluku národní měny od měny rakouské a během pouhých šesti měsíců vybudovat základy ekonomiky nového státu. Alois Rašín byl psychicky i fyzicky velmi odolný, zásadový a nesmlouvavý. Restriktivní ekonomická opatření, která měla postavit mladou republiku na nohy, uplatňoval pod heslem „pracovat a šetřit“. Tímto krédem se řídil i v soukromém životě. Z autentických vzpomínek jeho ženy, syna Ladislava a pamětníků je patrné, že historky o jeho záplatovaných šatech a spravovaných botách nijak nepřehánějí. Ze závěrečného slova spoluautora knihy Jiřího Svobody se čtenář dozví mnohé nejen o natáčení jeho stejnojmenného dvoudílného televizního filmu, ale také o dalších skutečnostech nalezených v archivech, korespondenci, historické literatuře i o setkávání s pravnučkou Aloise Rašína. I proto se autoři rozhodli v knize nastínit život Rašínova syna Ladislava, jehož osud jako by až děsivě kopíroval osud otce.
