Jiří Hůla byl české kulturní veřejnosti znám především jako břitký výtvarný kritik a duchovní otec Archivu výtvarného umění, který nyní hostí Centrum současného umění Dox. Za pozornost ovšem stojí i jeho vlastní tvorba, ať už na poli výtvarného umění či literatury. Experimentální poezii i tzv. „vizuálním básním“ se věnoval dlouhá léta; v posledních letech života si pak na dlouhých procházkách, cyklistických projížďkách a cestách do zahraničí začal zapisovat svérázná haiku – z přísné japonské formy si přitom vzal především ono proslulé formální omezení: haiku má čítat sedmnáct slabik. Do značné míry ovšem zůstává věrný i původnímu duchu haiku: dokáže sevřeným způsobem zachytit utkvělý obraz, vyjádřit lapidární děj či pohnutí mysli, a to vše ve třech kratičkých verších. Jeho haiku zůstala za jeho života nevydána; z pozůstalosti je nyní k vydání připravil autorův syn Martin Hůla ve spolupráci s Tomášem Pácaltem. Kniha vychází u příležitosti nedožitých osmdesátin Jiřího Hůly.
