Cseh,
Angol
Pavel Mára (Praha, 1951) patří k výrazným představitelům evropské fotografie. Je také již téměř dvě desetiletí pedagogem na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. K tomuto poslání ho přímo předurčuje jeho tvorba, která je příkladem koncepčnosti a promyšlenosti. Podoba jeho děl často vychází z nové interpretace možností fotografického média. Mára tvoří v sériích, z nichž některé obdivuhodně zobrazují živý i neživý svět jako geometrické útvary. Dosahuje toho například volbou záběrů. Nevyužívá obvyklé techniky manipulace fotografického obrazu. Samostatnou složkou jeho fotografií je barevnost, často výrazná, překvapující a v některých případech nereálná. Na druhé straně Mára využívá i detailního a uhrančivě ostrého přepisu fotografované skutečnosti. Tvorba v sériích vylučuje náhodu, nenechává diváka na pochybách o autorově úmyslu. Pavel Mára patřil již v sedmdesátých letech k několika málo fotografům v Československu, kteří svoji volnou tvorbu realizovali v barvě, navíc většinou ve velkých formátech. Z raných prací se nejvíc vryly do paměti obrazy precizně vykreslených povrchů technických předmětů, natřených jasnými barvami. Na výstavě jsou zastoupené sérií Mechanická zátiší (1976–84). Jsou to díla přiřaditelná ke geometrické abstrakci v jiných oborech umění, přestože jsou zároveň zcela konkrétní. Tento princip autor rozvíjí až dodneška. Hlavním námětem jeho fotografií se stalo lidské tělo. Jednoduchou metodou vznikly monumentální Triptychy aktů a portrétů z let 1990–1993. Jejich mimořádná působivost spočívá v tušeném tajemství posunu pohledů. Byly vytvořeny beze změny pozice modelu vertikálním posunem kamery – podhled, pohled do očí, nadhled. Zvláštními postupy barevného svícení, propojujícími reálná těla s nereálnou barevností, vznikly Mechanické corpusy (1997). Nápaditá inscenace holohlavých modelů v přísně centrální kompozici přinesla autorovi mezinárodní pozornost. Skladba publikace je založena na kontrapunktu barevných a černobílých fotografií, mezi něž patří i Černé corpusy: Rodina (2001); jejich kouzelná tonalita vznikla kombinací dvou inverzních černobílých materiálů. Negativní hlavy (2010), realizované ve stupnici černé, šedé a bílé, jsou naopak digitálními portréty mužského modelu, ozvláštněnými geometrickými prvky. Celé dílo Pavla Máry má objevitelský charakter. Je silně estetizované, ale neuklidňuje, nýbrž zneklidňuje. Do kontextu současné postmoderní kultury se včleňuje i tím, že se realizuje až v instalacích, připravených vždy pro určitý prostor.
